Oba disky pocházejí z Apple počítačů. Ten větší, Maxtor DiamondMax Plus 9 o kapacitě 160 GB vyrobený v dubnu 2004, sloužil jako systémový disk Macu s operačním systémem Mac OS X. Ten menší, 27GB Maxtor 52732U6 z května 2000, je ještě starší – přímo na jeho štítku najdeme logo Apple a originální Apple part number, což znamená, že šlo o OEM disk dodávaný Applem přímo do jejich počítačů. Běžel pod Mac OS 9 a podle nainstalovaného softwaru Avid sloužil k profesionálnímu střihu videa. Dva disky, dvě generace Maců, jedno mrtvé rozhraní. A jak se ukázalo, u toho staršího z nich si čas řekl o svou daň i jinak.

Éra ATA/PATA – jak to tehdy fungovalo

Kolem tohoto rozhraní panuje dodnes terminologický zmatek. Původně se jmenovalo jednoduše ATA, tedy AT Attachment, podle počítačů IBM PC/AT, pro které bylo v polovině osmdesátých let navrženo. Většina lidí ho ale znala pod označením IDE, které se vžilo jako synonymum. Když se na začátku tisíciletí objevilo nové sériové rozhraní SATA, bylo potřeba to staré nějak odlišit – a tak se zpětně začalo říkat PATA, tedy Parallel ATA. Všechna tři označení přitom znamenají v zásadě totéž.

Poznat PATA disk na první pohled není těžké. Charakteristický široký 40pinový konektor se zapojoval plochým kabelem, který měl buď 40, nebo u novějších verzí 80 žil. Maximální povolená délka kabelu byla pouhých 46 centimetrů, což v praxi znamenalo, že disk musel být blízko základní desky. Na jednom kabelu mohla být dvě zařízení – a tady přicházela disciplína, kterou dnešní uživatelé vůbec neznají: nastavování jumperů.

Každý disk nebo optická mechanika připojená na PATA kabel musely mít správně nastavený jumper na pozici Master nebo Slave. Master byl primární zařízení, Slave sekundární. Základní deska typicky nabízela dva kanály – Primary a Secondary – takže celkem bylo možné připojit maximálně čtyři IDE zařízení. Pokud uživatel zapomněl přehodit jumper nebo nastavil oba disky na Master, počítač je prostě neviděl. Existovala ještě volba Cable Select, kde o pozici rozhodoval samotný kabel, ale ani ta nefungovala vždy spolehlivě. Ve srovnání s dnešním SATA, kde prostě zapojíte kabel a hotovo, to byl docela jiný svět.

Limity a milníky

Rozhraní ATA prošlo za dobu své existence řadou revizí a s každou se posunovaly jak přenosové rychlosti, tak maximální podporovaná kapacita disku. Právě kapacitní limity byly jedním z největších praktických problémů. Původní adresování pomocí 28bitového LBA umožňovalo přístup k maximálně 137 GB dat. Náš menší Maxtor s 27 GB se do tohoto limitu pohodlně vešel – je typickým zástupcem éry kolem roku 2000. Větší 160GB model už ale tuto hranici překračuje, což znamená, že musel využívat 48bitové LBA zavedené ve specifikaci ATA-6. Bez podpory 48bitového adresování v BIOSu a operačním systému by disk hlásil jen 137 GB.

Přenosové rychlosti se postupně zvyšovaly od ATA-33 přes ATA-66 a ATA-100 až po ATA-133. Ta poslední hodnota je zajímavá – Maxtor byl hlavním tahounem režimu Ultra DMA 6 s teoretickou rychlostí 133 MB/s. Používal ho také Samsung ve svých discích SpinPoint, ale většina ostatních výrobců včetně Western Digital a Seagate tento krok přeskočila a rovnou přešla na SATA. Intel navíc odmítl ATA-133 integrovat do svých čipových sad, takže uživatelé potřebovali přídavný řadič. Pro srovnání: dnešní SATA III nabízí teoretických 600 MB/s a disky NVMe pracují v řádu jednotek GB/s.

Kolik to tehdy stálo

Aby si člověk uvědomil, jaká investice tehdy nový disk byl, stojí za to podívat se na dobové ceny. Kolem roku 2000 se disky s kapacitou 4 GB prodávaly za přibližně 4 000 Kč, 13GB disk stál kolem 5 000 Kč. Náš 27GB Maxtor mohl v době svého prodeje přijít na odhadem 5 000 až 7 000 Kč. Při tehdejší průměrné hrubé mzdě v ČR, která v roce 2000 činila 13 219 Kč měsíčně, to představovalo třetinu až polovinu výplaty – za jediný disk.

O čtyři roky později už se situace výrazně změnila. Velkoobchodní ceny 160GB disků se pohybovaly kolem 1 500 Kč bez DPH, v maloobchodu s daní odhadem 2 500 až 3 500 Kč. Průměrná mzda mezitím vyrostla na 18 035 Kč, takže disk představoval zhruba pětinu platu. Cena za gigabajt klesla z přibližně 250 Kč v roce 2000 na asi 20 Kč v roce 2004.

A dnes? Čtyřterabajtový disk pořídíte za necelé 3 000 Kč, což je asi 5 % průměrné mzdy, která se blíží 50 000 Kč. Kapacita je přitom pětadvacetkrát větší než u toho většího z našich dvou Maxtorů. Cena za gigabajt se počítá v haléřích.

Disky z Maců – Apple a éra ATA

Co tento případ dělá o něco zajímavějším, je skutečnost, že oba disky pocházejí z počítačů Apple. Ten starší 27GB disk se souborovým systémem HFS+ obsahuje kompletní instalaci Mac OS 9 a mezi nainstalovanými aplikacemi najdeme Avid – profesionální software pro střih videa a zvuku. Dále Microsoft Office 2001 v Mac verzi nebo DigiTranslator pro práci s audio formáty. Tento počítač zjevně sloužil k práci, ne k zábavě.

Novější 160GB disk nese Mac OS X s typickou unixovou adresářovou strukturou a uživatelskými složkami Documents, Movies, Music a Pictures. Poslední data na něm jsou z listopadu 2010. Apple používal PATA disky v desktopech řady Power Mac G4, iMac G4 a eMac. Už Power Mac G5 z roku 2003 ale přešel na SATA – PATA konektor si ponechal jen pro optické mechaniky. Náš 160GB Maxtor tedy s největší pravděpodobností pochází z některého z posledních modelů G4, které se prodávaly ještě v první polovině roku 2004.

Souborový systém HFS+ přidává celému případu další rozměr. I kdyby klient sehnal USB adaptér s PATA konektorem, Windows tento souborový systém nativně nečte – a nabídne disk rovnou naformátovat, čímž by všechna data nenávratně smazal. Moderní macOS sice HFS+ stále zvládá číst i zapisovat, ale sehnat PATA adaptér pro Mac je dnes ještě obtížnější než pro PC. Vzniká tak dvojitá bariéra: hardware, ke kterému nemáte konektor, a souborový systém, se kterým si běžný počítač s Windows neporadí.

Přechod na SATA a konec PATA

Standard SATA se objevil v roce 2003 a přinesl řadu praktických vylepšení. Tenký kabel místo širokého plochého, žádné jumpery, podpora hot-plug pro výměnu disku za chodu a jednodušší zapojení. V přechodném období nabízely základní desky oba typy konektorů, ale kolem roku 2008 začalo PATA z nových počítačů mizet. Přibližně od roku 2010 je prakticky nemožné koupit novou základní desku s PATA konektorem.

Přechod byl postupný a bezbolestný – SATA disky byly zpětně kompatibilní co do velikosti a montáže, jen s jiným konektorem. Většina uživatelů si změnu ani neuvědomila, protože se odehrála při koupi nového počítače. Staré disky ale zůstaly v šuplících.

Co dělat, když najdete starý PATA disk

Na trhu existují USB-PATA adaptéry, které vypadají jako jednoduché řešení. Pro funkční disk se standardním souborovým systémem mohou posloužit, ale jejich kvalita kolísá. Levné adaptéry mívají problémy s timeouty a u disků větších než 137 GB nemusí správně fungovat podpora 48bitového LBA. Pro disk, který vykazuje jakékoli známky mechanického problému – klepání, neroztočení, opakované restarty – je adaptér nevhodná volba, protože nedokáže řídit komunikaci s poškozeným diskem.

Profesionální nástroje jako PC-3000 Express od firmy Acelab nabízejí plnou podporu PATA rozhraní včetně specializovaných diagnostických režimů. Právě přes tento nástroj jsme oba Maxtory připojili, provedli diagnostiku SMART parametrů, zálohovali servisní data a vytvořili binární kopii. Data Extractor, který je součástí PC-3000, si poradí i s HFS+ a dalšími nestandardními souborovými systémy.

Novější 160GB disk byl po stránce povrchu v pořádku – SMART hodnoty čisté, žádné přealokované sektory, data se přečetla bez problémů. U staršího 27GB Maxtoru se ale projevilo jeho stáří. Na LBA mapě se objevily rozptýlené vadné sektory, které znemožnily přečtení části dat. U disku starého přes pětadvacet let se to dá očekávat – magnetický povrch ploten postupně degraduje i bez provozu, zvlášť pokud disk léta ležel ve špatných podmínkách. Většinu souborů se přesto podařilo extrahovat.

Média: Maxtor DiamondMax Plus 9 (6V160P0), 160 GB / Maxtor 52732U6, 27 GB
Rozhraní: ATA/PATA (Parallel ATA)
Souborový systém: HFS+ (Apple)
Problém: Klient nemá možnost disky připojit k současnému počítači
Řešení: Připojení přes PC-3000 Express (PATA), diagnostika, záloha SA, binární kopie, extrakce dat
Výsledek: 160 GB disk – 100 % dat. 27 GB disk – většina dat zachráněna, část souborů poškozena vadnými sektory.

Ne každý případ obnovy dat znamená opravu poškozených hlav nebo záchranu z havarovaného RAID pole. Někdy je problém jednodušší a zároveň překvapivě obtížný – stará technologie, která tiše odešla do důchodu, a s ní i přístup k datům, která na ní zůstala. U jednoho z disků se navíc ukázalo, že po pětadvaceti letech provozu a nečinnosti už povrch ploten nese stopy opotřebení, které se s dalším časovým odstupem budou jen prohlubovat. Pokud doma najdete starý disk s širokým konektorem, neodkládejte to. Čím déle bude ležet v šuplíku, tím obtížnější může být z něj data ještě dostat.

Technické pojmy podrobněji

ATA / PATA / IDE – Všechna tři označení se vztahují k paralelnímu rozhraní pro připojení pevných disků a optických mechanik, které se používalo od poloviny osmdesátých let do přibližně roku 2010. ATA je oficiální název standardu, IDE označení vycházející z technického popisu (Integrated Drive Electronics) a PATA zpětně vytvořený termín pro odlišení od novějšího SATA.

48bitové LBA – Rozšíření adresovacího schématu, které odstranilo kapacitní limit 137 GB u starších ATA disků. Zavedeno ve specifikaci ATA-6 kolem roku 2002. Vyžadovalo podporu jak v disku samotném, tak v BIOSu počítače a operačním systému.

HFS+ – Souborový systém vyvinutý společností Apple, používaný v počítačích Mac od roku 1998 do přibližně roku 2017, kdy ho nahradil modernější APFS. Windows ho bez specializovaného softwaru nečte, což komplikuje přístup k datům ze starých Maců i při použití běžných adaptérů.

Fotogalerie: Zapomenutá data na zapomenutém rozhraní

Základní údaje
By Frantisek Fridrich
Frantisek Fridrich
Nadřazená kategorie: Blog
Vysvětlivky a tipy